Jak jsme obkroužili horu Říp aneb postřehy z cest

Skupinka 7 suchdolských dobrovolných hasičů se rozhodla strávit 4 volné dny trochu netradičním způsobem. Sbalili si pár nejnutnějších věcí, stany a spacáky a na kolech vyrazili na cestu po vlastech českých.

Odjezd byl naplánován na čtvrtek 5.7.2007. Když jsme se ráno probudili dost pršelo a nebe bylo ocelové. Přesto nás to neodradilo a poté, co jsme z postele vytáhli i benjamínka Petra, jsme dojeli do Roztok na nádraží. Vlakem jsme se přesunuli do Roudnice nad Labem.

Z nádraží jsme už na kolech pokračovali směr Brozany nad Ohří. Těsně před cílem první etapy v Doksanech nás zastihl déšť, ale my se stačili schovat v autobusové zastávce. Kde se vzali, tu se vzali, za plotem se náhle objevili tři hnusní opelichaní rotvajleři. Eva z nich měla přímo panickou hrůzu a málem běžela do kempu pěšky bez kola. Dorazili jsme do Brozan a na pozdním obědě jsme si pochutnali v restauraci „Na růžku“. Dobře jsme popapali, zapili Zlatopramenem, a protože měl nejmladší Petr právě narozeniny, dali jsme si i panáčka. Všichni jsme byli v pohodě, akorát pingl, se trošku zmastil.

V kempu v Brozanech jsme stačili rychle postavit stany, když začalo opět už poněkolikáté pršet. A tak jsme usedli pod střechu k bufetu a krásně jsme si poklábosili. Pouze Vašík, asi z velké radosti, že dojel, si zazvonil na zvon u výčepu a musel zaplatit panáky pro všechny přítomné. To ho tak dostalo, že se pak zlil jak klokan. Jeho spolunocležník prohlásil: „Dneska se asi budu muset ožrat taky, jinak s nim ve stanu nevydržím!“ V noci měl pak Václav hodně práce, aby se dostal do toho správného stanu, s různými překážkami se mu to nakonec podařilo.

Druhý den ráno se mezi mraky prodralo sluníčko, ale celkem dost foukalo. Sbalili jsme a vydali se na další štreku. V Terezíně jsme projížděli okolo opevnění a také jsme navštívili židovský hřbitov a krematorium. Projeli jsme Litoměřicemi a Labskou vinařskou cestou směřovali k Úštěku. Na 19. km ve 12.20 hod. má Eva defekt – má proražený plášť a tím píchlé zadní kolo. Je to zlé. Robert a Peťa se vrací do Litoměřic hledat pomoc. Po hodině marného shánění náhradních dílů se vracejí zpět. Všude je zavřeno. Jsme na místě už 2 hodiny a máme ty nejčernější myšlenky. Eva s výkřikem " Já nechci jet domů", prosebně promlouvá ke kolem jedoucím cyklistům „Nemáte náhodou náhradní plášť?“ Zasvitla naděje. Velice ochotný pán zavolal své ženě na chalupu a ta nám ho dovezla. Dobří lidé ještě žijí! O půl čtvrté se opět vydáváme na cesty. V Liběšicích, po několika krutých kopcích, si dáváme malé občerstvení, všichni ho potřebujeme, a pokračujeme do kempu. Tam jsme dorazili těsně před deštěm. Sotva jsme dostavěli a vydali se něco pojíst, začal ohromný liják. Všude mokro, ale v kempu to žije, plno přiopilých stvoření, hlasitá hudba. Nejlepší nás však čeká kolem půlnoci. To začal po kempu chodit a řvát jak na lesy nějaký debil, kterému říkali Radim. Spát se v tu chvíli rozhodně nedalo a nedalo se spát ještě asi další dvě hodiny. Ráno jsme zkonstatovali, že jsme se v noci naučili dalších, možná dvacet sprostých slov. Poté co jsme vylezli ze stanů a z trávy nás vítali všudy přítomné myšky, rychle jsme zbalili a hurá pryč.

Snídaně v sobotu ráno byla poněkud netradiční. Posedávali jsme pod loubím historických domů na náměstí v Úštěku, pojídali teplou sekanou, housky a kafe z cukrárny. Musíme nabrat síly, budeme je potřebovat. Dnešní cesta bude dlouhá.

Asi na polovině trasy jsme navštívili kolegy hasiče v Dubé. Dovolili nám prohlédnout si hasičárnu, pochlubili se nám svou historickou i současnou technikou a dofoukali nám kola. Prudkým stoupáním jsme pokračovali do Kokořínského údolí. Na 30. km má Václav defekt – píchl. Vyměňují mu duši – škoda, že nejde taky vyměnit mozek. Já s Evou čekáme na křižovatce na kopci. Okolo nás projíždí cyklisti i automobilisti. V tom kolem krokem projel černý automobil. Zastavil a couvá zpět k nám. Eva prohlásila: „ Snad se nejedná o obchod s bílým masem?!. Jdu pro obranný sprej“ a začala vytahovat z bagáže postřik na nohy. Naštěstí to byl jen zbloudilý mladík, který jel na výlet s maminkou.

Po této příhodě jsme dojeli až na křižovatku V Ráji, kde jsme se opět občerstvili a krásnou přírodou dorazili kolem půl šesté do Mělníka. Postavili jsme stany, smyli prach z cesty – ujeli jsme 60 km, a bezva jsme povečeřeli. V noci nikdo nehalekal ani nevyřvávala hudba jako na Úštěku, ale zato snad každou půl hodinu jezdil kolem nás vlak.

Čtvrtý den ráno (neděle 8.7.) má Václav opět úplně prázdné kolo, znovu píchl a přezouvá. Snídáme u Kauflandu na parkovišti – kafíčko, kobližky a další dobrotky. Pokračujeme cestou k domovu. Zastavili jsme se u zdymadla v Hoříně. Je to stavba ze začátku 20. století, stále funkční a stále krásná. S napětím sledujeme vypouštění komory a proplouvání malé lodě. Je to obdivuhodné.

Pokračujeme po cyklotrase podél vody. Je to pěkně hnusná cesta. Přes vodu je možné se dostat přes lávku nebo přívozem asi l km vzdáleným, ale nikdo neví, jestli je v provozu. A tak raději taháme kola asi 40 schodů nahoru a potom zase 40 schodů dolů. Tomu, kdo tuto cyklotrasu vymyslel bych s chutí dala do …. Projíždíme obcí Zálezlice, která byla v roce 2002 téměř celá pod vodou. Fotografujeme Vašíka v autobusové zastávce, která je vymalovaná jako akvárium s rybičkama, vodníkem a hrníčky na dušičky. Je vidět, že humor pomáhá překonávat i neštěstí. Dále přes celé záplavové území dojíždíme až do Veltrus. Jedeme kolem zámku, podjíždíme pod Nelahozevským zámkem a přes Kralupy míříme na Debrno a dále Úholičky. Když vyfuníme tenhle příšerný kopec, sjíždíme do Černého Vola a v hospodě Ve mlýně si dáváme zaslouženě pozdní oběd a brzkou večeři. Všichni toho máme plné zuby. Dnešní cesta, přestože nebyla nejdelší byla nejnáročnější. Bylo hrozné vedro, sice foukal vítr, ale jelo se hrozně blbě.

Teď už nás čeká poslední úsek cesty. Od Únětického rybníka tlačíme kola do kopce ke kapličce – fuj to je hnus! Proto se musíme stavit na jedno rychlé U Křena a huráááá …jsme doma!!!

Celou trasu, která měřila 177 km zdárně dokončilo všech 7 účastníků, tj. 2 ženy a 5 mužů ( Z. Kučerová, E. Miňovská, M. Kučera, R. Miňovský, V. Cymbalista, P. Koutský, P. Klain ) – věkový ø 34,7 let (nejmladší 5.7. slavil 18, nejstarší 57 let) jsme ujeli bez vážnějšího úrazu, pouze 2 klíšťata, l píchnutí vosou a ošleháni sluncem a větrem; dále l proražený plášť a vyměněné 3 duše. Tím pádem ztráty zanedbatelné. Kdo tomu snad nevěří, může jet příště s námi.
Všem cyklistům „Zdar!!“